Září 2014

Hláášky | 22. - 24. září

24. září 2014 v 19:52 | Mňau |  Co jsme jinam nenarvaly

Občanská výchova - probírání vztahů:
učitel: "Chcete říct ještě něco?"
Godzilák -významně si odkašlal, otáčející se přitom na mojí sousedku-: "Kláro*, budeš se mnou chodit?"
Smích smích, hahaha.
Klára -rudá-: "Pane učiteli, dejte mu kouli!"

Matematika:
Učitelka: "Honzo, co to tam kreslíš?"
Jan Háml** -s úsměvem, na který sedí výraz "od ucha k uchu"- : "Geometrické tvary, paní učitelko."
Petalka*** -šeptem-: "Jo, zvlášť kosočtverce."

Svačinová přestávka:
Petal -žeroucí lentilky:DD-: "Neměla bys ponocovat. Teď jsem někde četla, že nedostatek spánku ničí nějaký mozkový buňky..."
Mrazík****: "No tak já taky chodim spát asi ve dvě ráno a vstávam v šest..."
Petalka: "Vidíš?! Tady máš důkaz!"

O fyzice:
Matella*****: "Eště nejde, v poho." Začal si něco čmárat.
V půlce hodiny
Matella -otočí se k naší lavici a řekne (překvapeně) poměrně dost nahlas-: "Úča už je tady?!"


*Klára - modrooká blondýna, sedím s ní v lavici
** Háml - prostě další debil...
*** Petal = Petra - moje BFF :3 (lavice vedle mojí, kecáme nepřetržitě :D)
**** Mrazík=Mráz - spolužák... No... xD
*****Matella - jednou měl v tašce Barbie jeho ségry! xD No, naše známá firma!


Corrie 4. kapitola

17. září 2014 v 7:11 | Anachíné |  Corrie
Slíbená Corrinka je tady (zase kratší, ale mě to vyhovuje.. co vám? (Nemám moc času.. :/ )! Jestli to někdo ještě čte.. No, stejně mě to baví psát. Takže pokračuju. :D
Enjoy!
Byla tady.
Byla živá.
Stále stejná. Optimistická, důvěřivá, naivní... Nezměnila se. Stále ta samá Rose Tallowová.

***

Šťastně Corrie obajala. Byly to roky, co jsme se neviděly, Cor. Co jsme šťouchaly do mnohonožek, které se bázlivě stočily do nedobytných kuliček. Co jsme pozorovaly obří motýly létající nad loukami, mezitím co jsme my dvě pečlivě opylovaly květiny. Kdo jiný než lidé to mohl dělat? Hmyz je obrovský. Květiny jej neunesou - a nenasytí. Buď jsou jejich potravou plody stromů, nebo maso. Lidé, zvěř. Zachraň se, kdo můžeš..
Ach, Corrie.
Ani nevíš, jak jsi mi chyběla.

"Idiote.." zašeptala Rose a v očích se jí zatřpytily slzy. "Proč jsi mi nedala vědět, že žiješ?"
"Já jsem nevěděla, že žiješ. A pro sebe samu jsem mrtvá byla. Byla jsem sama a opuštěná, odkázána sama na sebe! Navíc," dodala s jakýmsi odporem v hlase, "Jak jsem mohla vědět, že jsi u jezdců?!"
"Ale, Corrie, to není tak-"
"Že ne? Probuď se, Rose! To jezdci i zabili otce. Jezdci zajali tvoji matku. Nebyla pro ně víc než otrokyně. Zajali tebe. Chceš je bránit?"
"Cor!" Rosanně po tváři stekla slza. "Corrie, prosím.."
"Ne! Rosie, to jezd-"
"Já od nich utekla! Zajali mě a já od nich utekla! Ti, se kterými jsem teď.. Jsou to mí přátelé! Obyčejní lidé! Nejsou to vrazi nebo otrokáři! Já se k nim přidala!"
"Ach! Přidala?" Zuřila. Jsi tak naivní, Rosanno. "Takže jak to bylo? Jen tak ses toulala lesem, když tu se z křoví vyřítila banda neandrtálců, svázali tě, hodili do klece a pak se ti pokusili domluvit, aby ses k nim přidala?" Povdychla. "Ne, Rose. Prosím, zamkni tu klec."
Když zrzavá dívka běžela ke svému příbytku, brečíc, s charstícími klíči za opaskem, ozvalo se vedle Corrie: "Hlupačko." Vyvedlo ji to z míry. Nechápavě se podívala do hypnotizujících šedých očí toho šílence, přebývajícího ve vedlejší cele.
"Prosím?" zasyčela odměřeně. Bonďák se uchechtl a prsty si prohrábl rozcuchané vlasy.
"Ta zrzka je klíč ke svobodě," řekl zvláštním tónem, pohled upírající do dálky, "Mohlas být volná."
"K čemu je mi volnost?" povzdechla hnědovláska,"Nemám nic.."
Zašklebil se.
"Lepší běhat po lesích nebo být zajatá a trčet v plesnivějící kleci, divoženko?" Corrie po něm vrhla nasupený pohled.
"Beru první možnost. A jak toho chceš docílit?" zeptala se ledabyle, pohrávajíce si se šňůrou od korzetu.
"Alric," pohlédl na Corrie.
"Corriena. Corrie. Cor. Vyber si."
"Bezva," zašklebil se a navázal na předchozí rozhovor. "Mám plán." Corrie se zachvěla.
"Jsi ochotná mě vyslechnout, divoženko?"
"Corrie," procedila mezi zuby a povzdechla. "Pokračuj."

Knižní reakce /1

14. září 2014 v 10:39 | Mňau |  Citové výlevy
Rozhodly jsme se, že recenze psát nebudeme (na to jsme moc líné). Budeme psát "Reakce na knihy". Je to prosté a krátké. Napíšeme knihu, autora, přidáme obrázek obálky. Potom přidáme emotikony (které nám naše námi (nám naše námi - fakt jsem to napsala?) moc využívané Affs kdesi někde neznámo kde vyhrabalo), napíšeme větu, dvě, co v nás ta kniha zanechala a poté napíšeme naše hodnocení.
Let's go...

Název knihy: Hvězdy nám nepřály
Originální název: The Fault in Our Stars
Autor: John Green

Reakce:

Hltala jsem každý řádek. Naprosto fascinující kniha, vtipná, přesná, bezvadně napsaná. Člověk se dokáže "sžít" s postavami, hlavní hrdinové jsou neskutečně sympatičtí. Je to velmi emotivní kniha a rozhodně stojí za přečtení.
Pozn.: Pokud se knihu chystáte číst, připravte si sadu papírových kapesníčků - budou se hodit.

Hodnocení: 100%
Proč? Nenašla jsem nic, co by se dalo vytknout. Vtip, sakrasmus, láska. Kniha, která si vás získá. Možná, že kniha není určená pro můj věk, ale to na mé hodnocení nemá vliv.

Diary of the little violinist /13.9.14

13. září 2014 v 15:13 | Anachíné |  Diary of the little violinist

Dnešek zatím vypadá dobře. Žádné děsné učitelky, žádné (m)učení. Budu mít klid. Budu moct cvičit na housle. Jsem tak šťastná.

Táta se odstěhoval. Našel si byt, kdesi, někde. Zmizel. Už včera. Ráno neměl v hrnku kartáček. Jeho spodní prádlo se neválelo v obýváko. Mami, jsme svobodné!
S otcovým odchodem jakoby mamka ožila. K snídani jsem dostala palačinky, klidně si se mnou povídala, plná energie a humoru. Vůbec mi otec nechybí. Je to možná kruté, ale ne. A my jemu také.

Mamka zase začala chodit do práce. A zase začala malovat. Jak já miluju její obrazy. Maluje nádherně. Při mytí nádobí si zpívala. Přímo z ní vyzařuje ta radost. A dovolila mi, že můžu spát u Bunny. Yep!

Takže si začínám balit. Pyžamo (moje oblíbené - bíločerné pruhované, s růžovým králíčkem:3 Bunny bude šílet), hygiena, tablet, knížka, chipsy, popcorn, malinovka a horory. To bude noc.

Dnešní deník není nijak dlouhý. Nic moc se nedělo. Ale napsat jsem to chtěla. Ulevit si. Jako s tou učitelkou. Bleh.
Takže si beru tašku a padám.
Pa!

P.S.: Jak jsem už psala na blog Hermi a Efi - při trošce štěstí zítra vyjde další kapitola Corrie. ;)


ONA aneb Noční můra

13. září 2014 v 15:02 | Anachíné |  Citové výlevy


Škola. Tyranie. Taky vám ta slova zní stejně?

Máme novou třídní učitelku. Je děsná. Naprosto. Ale co můžeme dělat? Půlka třídy už si na ní stěžovala, ale nijak to nepomohlo. Trošku zmírnila, ale stále jsem přesvědčená, že sedmička bude jeden z nejtěžších ročníků mého života. Ale o čem vlastně mluvím?

Vypadala dobře. Mile. Sympaticky. A pak to začalo.

1. Šprtej se, zítra je dvoustránkový test z dnešní látky
Budu stručná. První den se něco naučíme. Druhý den z toho píšeme test. WTF? Je tohle normální?

2. Šikana je normální aneb tyrani mají pré
Ano, je to tak. Bití na toaletách, zapálená učebnice, zabavená svačina, výběr "kapesného", hlína pod oblečením (občas rajče). A co na to učitelka? Ale vždyť vypadá dobře. Nic mu nechybí. Nestěžuje si. Tak se t čuně trochu ušpinilo. Modřiny? Neříkej mi, že ty žádné nemáš. Chci důkazy. Důkazy? Ten půlmetrový monokl vám nestačí?!

3. Druhá šance? Jak vtipné!
Opovažte si něco zapomenout. Žádná druhá šance. Pětka. Nebo poznámka. Neslyším. Je mi to jedno. To je moc hezké, že máte samé jedničky, ale tohle ve svých hodinách nestrpím. Domluvila jsem. Prosím? Že jste měli šanci přinést úkol příště? Měli jste šanci? Udělili vám milost? Ahahah!

4. Na někoho si zasednout? Ale drahoušku! (aneb hlupačko, jsi na řadě)
Spolužák přišel na hodinu pozdě. O dva dny později zapomněl celou češtinu. A potom do ní vrazil. Od té doby si na něj zasedla.
Každou hodinu mu koukala přes rameno, při testech, při čtení, při všem. Znervózňovala ho, ztrapňovala. Myslím si o něm své, ale bylo mi ho líto. O přestávce jsem za ní zašla a "slušně si promluvila s mou třídní učitelkou". Její reakce - arogantní smích a věta: "Nechápu o čem to mluvíš, drahoušku." Měla jsem chuť jí plivnout do ksichtu (pět minut někoho poučujete a on se vám vysměje, ach, divíte se?), hezky jí seřvat a říct jí, že MNĚ nikdo do drahoušků říkat nebude. Ale zatnula jsem zuby a odešla jsem. A přišlo to.
Teď jsem to já ztrapňovaná. Znervózňovaná. V úterý jsem při hodině měla žvýkačku. Od té doby slyším každý den: "Slečno příjmení (chápeme?), vyhoďte tu žvýkačku. Ach nemáte? Ani přilepenou na lavici? Mohu vám prohlédnout aktovku? A co za ušima? Vy jste zrovna takový ten typ.."

Dál prostě nemám sílu. Ale potřebovala jsem se vypsat. Myslím, že těch několik řádků říká všechno.

Corrie 3. kapitola

8. září 2014 v 13:46 | Anachíné |  Corrie
Po delší době je tady zase kapitolka Corrie. Nijak povedená povídka to není, buď se ve psaní zlepším, nebo prostě budu doufat, že je to napínavé a vy to budete číst dál. Tak - příjemné čtení. :)
Corrie se probudila na chladné zemi, mokré vlasy přilepené na obličejí. Při pokusu vstát se znovu zhroutila a bezvládně ležela na studeném kovu. Hlava jí jen třeštila, srdce jí tepalo jako o závod. Bylo jí šílené horko. Zachytila se mříže a přitáhla se blíž. Ležela v prostorné ocelové kleci na nohou okovy.
Cítila se ponížená. Ale oporoti svým věznitelům neměla šanci, nemohla uprchnout, nemohla bojovat. Byla v pasti.

O několik hodin později ji ze spánku probudilo cosi studeného na jejím čele. Omámeně otevřela oči, ale cosi jí bránilo ve výhledu. Byla to opálená paže, jejíž prsty jí od čela sklouzly ke krku. Vyjekla.
"Celá hoříš a máš velmi rychlý puls," ozvalo se před ní. Corrie se posadila. V jiné, sousední kleci byl světlovlasý muž v plátěné slabé košili a kožených kalhotách, opírající se o mříže klece.
"Slyšíš mě? Jsi nemocná. Řekni to někomu," vybídl ji nezaujatě a začal si hrát se smetanovým proužkem kůže, který měl omotaný kolem pravého zápěstí. Corrie si zastrčila pramínek vlasů za ucho. Zapřemýšlela. Tenhle blbeček by se jí mohl hodit k útěku. Rozhodla se, že bude hrát bojácnou hodnou holčičku.
Pro- prosím?" zakoktala. Její soused vzdychl. Vzal klacek a začal s ním mlátit a mříže. Hnědovláska na něj nedůvěřivě pohlédla. Ten člověk se zbláznil. Pomalu se na ní otočil. Když viděl její překvapivý výraz, ušklíbl se a zahodil klacek. Z nejbližšího stanu vylezl svalnatý vysoký muž s prořídlými vlasy a kozí bradkou. Rozzlobený se nebezpečně blížil k jejich celám. Muž popadl blonďatého souseda za košili a přitáhl ho k mříži.
"Máš problém?" procedil mezi zuby, které mu ještě zbyly v puse. Mladý muž se na něj odhodlaně podíval.
"Je nemocná," řekl chladně a pokynul hlavou ke Corrie, "Má horečky, omdlévá, pravděpodobně ji bolí hlava. Zavolej doktora, Dutohlave." Jmenovaný muž zařval, mrštil s odvážlivcem na konec klece a pajdavým krokem se vydal k malé převozné chatrči. Tam vyburcoval dvě ženy, které se někam rozběhly, a potom se vydal zpět ke svému stanu, kde se rozhodl dohnat těch ztracených pět minut spánkem. Mezitím Corriin šedokoký soused se s námahou zvedl ze země, vyluzující přitom nehezké, chrčivé zvuky.

Ženy se pomalu vracely, jedna v rukou košík, druhá džbán. Ta, co nesla nádobu, měla rusé vlasy, úhledně sčesané do dlouhého copu, vysící jí přes rameno skoro až po pás. Byla mladá a hezká, na sobě krátké zelené šaty s ramínky z provazu a s měděným páskem okolo boků. Druhá, nesoucí protěný koš, byla výrazně starší, možná až o čtyřicet let. Mastné šedé vlasy leumující vyhublý nepříjemný obličej se spoustou vrásek, na sobě omotaný kus látky a potrhané špinavé kalhoty. Dívka přiběhla, oranžovým hadříkem Corrie omyla obličej a dala jí napít. Potom se vzdálila a po krátké diskuzi se starou ženou se vrátila sama. Ona žena šťastně odcházela do svého přístřešku.

Mladá rusovláska začala vytahovat s košíku nekonečné množství věcí. Chléb. Maso. Páchnoucí sýr. Lahev s mlékem. Několik kusů zeleniny. A malé hnědé ampulky s prášky.
Jeden vytáhla a opatrně ho položila před Corrie mezi mříže. Poté jí podala hrnek s vodou.
"Vem si ho," řekla jí mile, jakoby jí opravdu záleželo na jejím zdraví. Corrie pohodila hlavou, opatrně vzala do ruky oválnou tabletku položila do úst a zapila. Ještě celé odpoledne cítila tu nechutnou pachuť žluči.

***

"A jak se jmenuješ?" vyzvídala dál, cop se jí vesele pohupoval na zádech.
"Corrie," odpověděla. Zvykla si na ni. Oblíbila si ji. Vždy se těšila na její návštěvu. Ale stále musela myslet na útěk. Rusovláska zatajila dech a začala si ji důkladně prohlížet.
"Odkud jsi?" odvážila se zeptat. Corrie to zaskočilo. Všimla si, že ji její otravný soused pozoruje. A jistě i poslouchá. Tuhle otázku už jí položil. Neodpověděla.
"Ze severu," řekla po chvíli a vudychla. Nerada myslela na svou minulost. "Moji osadu napadli ko-"
"Kočovníci a divoký hmyz." Dívka si sestřela slzy z očí hřbetem ruky a nervózně, ale vlídně se usmála.
"Vítej zpět, Corrieno."

Info - Strážce života

8. září 2014 v 7:23 | Mňau |  SŽ - GoL
(Bann hezký, děkuju, ale na tuhle povídku možná až moc "vznešený".)

Název povídky: Guardian of life - Strážce života
Autorka: mňa_au/Mňau
Žánr: fanfiction (Pratchettova Úžasná Zeměplocha)
Počet kapitol: ?
Stav: rozepsaná

Anotace: Do Ankh-Morporku přijede zvláštní člověk v tmavém brnění. Po marném pokusu, při kterém hledal kolíčky na nos za rozumnou cenu, se vydá do hospody U bubny, vyhledá tamnějšího pijáka a milovníka žen, a s mečem na jeho hrdle ho zajme. Jenže nic nepopadne podle očekávání. A před Morporským úchylem a bývalou čarodějkou stojí těžký úkol.

Teamy. (Možná časem přibudou.) Budu ráda, když si je dáte do menu nebo kamkoli jinam. O:)

Povídka je věnovaná čtenářům Zeměplochy a taky všem čtenářům, kteří budou číst ji. :)

P.S.: V době, kdy jsem tuto povídku psala, mi chybělo ještě pár knih Zeměplochy k přečtení. Kdyby jste našli chybu, tak mě prosím neukamenujte. :) Za opravu budu vděčná. :)