Červen 2014

Diary of the little violinist /24.6.14

24. června 2014 v 19:38 | Anachíné |  Diary of the little violinist

Asi si budu takovýhle deník psát pravidelně. Celkem mě to "uklidňuje".
Volala mi mamka. Prý se vrátí večer (tzn. v noci; tzn. za chvilku) a budeme balit do Itálie. A s tátou se prý dohodli, že až se vrátíme už doma nebude. Nevím, jestli mám být šťastná nebo smutná.
K tátovu potěšení jsem dneska necvičila na housle. Musel být nadšený.
Ani jsem nešla do školy. Předstírala jsem, že je mi špatně a že se necítím na to, abych šla do školy. Vlastně mě bolela hlava a chtělo se mi spát. Otci to je jedno, nechal mě doma. Celý den jsem brečela a dívala se na Big Bang Theory a na Frozen.
Jsem ráda, že mám Sissi (Sissi = moje kočka). Momentálně je pro mne jedinou oporou.
Ale už je to lepší. Stavila se Bunny, uklidnila mě, "drbaly" jsme, hrály jsme Černé historky.
Radši jsem se tátovi vyhýbala. Dneska už to nádobí podruhé mýt nechci.

Btw dalších povídek se ode mě do září asi nikdo nedočká.

Diary of the little violinist /22.6.14

22. června 2014 v 12:13 | Anachíné |  Diary of the little violinist

Díky za banner, Efi, ale tohle není další moje povídka, jak sis myslela. Ne, to určitě není.

Corrie 2. kapitola

12. června 2014 v 19:42 | Anachíné |  Corrie
Po marném čekání zda-li holky něco napíšou jsem se dokopala napsat další kapitolu. Jak jsem říkala, že se rozepíšu, tak se nerozepíšu, ale příště se rozepíšu, takže uvidíme, ale já doufám, že nebudu jediná, kdo bude na tenhle blog psát, protože mě to štve a nechci, aby to dopadlo jako na Our stories, kde nejmenenovaná jmenovaná Efi nenapsala ani jeden článek! Takže!


Ve svitu poledního slunce byl les mnohem útulnější. Corrie ležela natažená na laní kůži a paprsky slunce jí tančily na obličeji. Prsty projížděla hebkou srstí a vybírala z ní jehličí. Přemýšlela.. To byla také věc, kterou trávila svůj volný čas. Přemýšlení. Lov. Přežití. Prohrábla si rukou vlasy a ušklíbla se. Můj jediný úkol, pomysela si, je přežít. Ale k čemu? Proč se má člověk množit a žít, když ho čeká jen tohle? Sem tam nějaký nálet hmyzu, místo kterého musí člověk chodit se štětcem jako pošuk od kytky ke kytce a roznáší pyl, když musí útéct, aby měl klid a mohl si dělat co chtěl. Aby se staral sám o sebe, buď v osadě ve strachu nebo sám v lese s nočními můrami. Když jediným problémem jsou především ostatní lidé. Nikoho nezajímá, že si soused zlomil nohu. Že nemá co jíst. Že umírá. Tohle je boj. A velmi krutý.
Lidé neznali. Nevěděli. Ale oni ani nechtěli vědět. Co bylo dříve? Jak se žilo? Žili lidé dříve také ve strachu? Bylo tolik nespravedlnosti? A tolik nebezpečí? Když byla v knihovně, tajně si čítávala staré kroniky. Přečetla si pár matrik. Jako malá si představovala, že žije ve staré době. V době obrovských skleněných budov a velkých společenství. Kdy nebyl hlad, hmyz byl malý a lidé chovali zvířata. Dnes je hmyz pomalu velký jako pes, polorozbřené budovy se tyčí mezi sutinami a jen málokdo umí číst a psát. Sama Corrie to nemusela umět. A na svou gramotnost byla hrdá.

Corrie si podložila hlavu rukama a rozhlédla se.
Ne. Tady byla šťastná. Sama. A v lese. Lepší než v osadě, městě. Nebo společenství. Měla klid. A svobodu. Ach díky, nespravedliví lidé za mé vyhnanství! Díky za mou svobodu, pomyslela si.
V dálce se ozvalo ržání. Corrie se hbitě postavila na nohy s vytasenou dýkou v ruce. Asi 50 yardů od ní se ozývalo cválání. Neměla čas sklidit tábor, sebrat kůže nebo uhasit plápolající oheň. Sebrala luk a schovala se za vyvrácený strom. Byli blízko. Až moc blízko. Tohle nebyli normální lidé. Sem by nejeli. Byli to jezdci.

***

Praštil do stolu. "Hodláte s tím něco udělat?" "Ale-" Bělovlasý muž začal rudnout. "Ne! Vy s tím něco uděláte!" zahřměl, "Další ztráty si nemůžeme dovolit." Hlas mu téměř selhal. Nemohou si to dovolit, musí něco udělat. Jinak by padlo vše, pro co žil celých 60 let. "Rozumíte mi?" dodal s předstíraným klidem. Muži v sále se na sebe podívali. "Ano. Pane.." Taras Nazarij Silayev znovu přistoupil ke svému oknu. Schůze skončila.



P.S.: A jak jsem psala výše.. Je to krátké, já vím. Až moc. Je mi to fakt líto.. Teď už toho vlastně ale moc nenapíšu. Možná v září.. Uvidíme. A poslední dobou ty testy, stres, badminton a blížící se prázdniny.. Je toho na mě moc.


Corrie 1. kapitola

1. června 2014 v 0:05 | Anachíné |  Corrie
Sice jsem přesvědčená, že mi to nikdo číst nebude, ale - tady je první kapitola. Co můžu dělat? Budu to psát aspoň pro zábavu.. Doufám, že se to zveřejnilo..


Neustálý bzukot.
Temné šustění listí.
Praskání větví.
Byli všude.
Obrovská křídla zastínila slunce.
Viděla je.
A byla sama.
Nemohla se jim bránit.
Byli u ní.
Tři..
Dva..
Jedna..

"Ne!"

Corrie se probudila. Byla zpocená, bolela ji hlava. Srdce jí tepalo jako o závod. Posadila se a pohlédla do tmy. Byl to jen sen, rozumíš? Jenom noční můra. Fuj! Zavřela oči. Stále ji trápily ty sny. Ty představy. Nadechla se. Tohle tě nemusí zajímat. Už velká většina toho hmyzu je vyhubena. Nemusíš se jich bát. Avšak pořád nemohla zaplašit ty vzpomínky..

Ta chíle, kdy ji otec vzal do náruče a běžel s ní mezi hořícími domy..
Kdy ji matka líbala..
Kdy jí na tvář kapaly matčiny slzy..
Ona se na ně jen vesele smála, pozorovajíc nadšeně plápolající domy.
A se zájmem polouchala bzučení.
Smrtelné bzučení.

Corrie zatřepala hlavou, jako by chtěla takovéto vzpomínky vyklepat pryč. Vytáhla šíp a začala si s ním hrát. Kéžby šla minulost vrátit..

Vosy nebyli jedinými nepřáteli. A také jakoby náhodou nenapadly jen ony.
Ozbrojení muži, zabíjející vše okolo.
Matka s ní utíkala loukou, zaběhla do lesa. Šaty měla mokré, potřísněné krví,byla promrzlá a unavená. Velmi. Ale musela jí zachránit. Byla to její dcerka, její jediné štěstí. Pevně si ji tiskla k hrudi. A její otec pro ně mezitím umíral.
Začalo pršet.
Slyšela dusot koní. Byli blízko. Jediná cesta vedla přes rozbouřenou řeku. Přitiskla k sobě dceru ještě pevněji a skočila do řeky.
Lapala po dechu, vlasy se jí lepily na obličej a zalykala se vodou.
Už byla u břehu, jemně položila svého miláčka na břeh. Když se chtěla sama vytáhnout na suchou půdu, tělem jí projela neskutečná bolest. Šáhla si na břicho. Šíp jí projel hrudí. V rychlosti se sladce usmála, polykajíce vlastní slzy, políbila znovu svou dcerku. Naposledy. Něžně ji pohladila po vláskách. Stihla ještě tiše zašeptat. "Corrie.." A potom se mrtvá zřítila do tmavé řeky.

Corrie začala očima hledat slunce. Nic. Všude jen tma a ticho. "Kolik může být hodin?" Povzdechla si. Vzala luk a toulec se šípy a vyrazila na lov.

Šla tiše ve svitu vycházejícího slunce. Les kolem ní pokrýval slabý opar mlhy. Větřík jí prohrabával vlasy a její oči svítily v šeru a hledaly potravu. Zastavila se a vyndala šíp. Za ní se mihl stín. Laň utíkala suchým listím, ladně skákala přes vyvrácené stromy a očima těkala po okolí. Corrie se smutně usmála. Natáhla luk..



***

"Pane, lidé se bouří! Ztrácíme pollinátory!" "Ano, další hmyz napadl osadu." Muž dívající se z okna si prohrábl vousy a probodl ostatní pohledem. "Kdo?" "Sršni, pane." "To je zlé, " mumlal si muž u okna a jeho chladné oči se zavřely, "ano, to je zlé."



No tak? Budu vděčná za jakékoli zhodnocení.. :)
P.S.: Není to úplně podle anotace, kterou jsem posílala "pár" lidem, ještě je to trochu pozměněné - například s tím hmyzem..
P.P.S.: Není to moc dlouhé, ale musela jsem jet k babibčce a tudíž jsem neměla moc času. Příště se zkusím víc rozepsat.